2. Soud
Nic nevidím. Jdu černočernou tmou, asi nějakým tunelem. Přijde mi to zvláštní, před chvílí jsem byl ve městě a teď tohle! Raději nekřičím a nesnažím se někoho najít. Stejně tu asi nikdo není. V dálce uvidím malou skulinku světla, rozeběhnu se k ní.
Běžím, stále jen běžím a skulinka se nesnesitelně pomalu zvětšuje. Už mi docházejí síly a jsem donucen k chůzi. Zvláštní je, že nemám žízeň a nic mě nebolí. Jen jsem prostě nestíhal dýchat k tomu běhu. Hlasitě se nadechuji a zase oddechuji, raději se zastavím, abych se uklidnil. Potom, co se uklidním, už raději jdu, přece se nechci udusit! Cesta mi pomalu ubíhá
pod nohama a já jen přemýšlí, o svém životě, o tom co dobrého jsem udělal a zase co špatného jsem udělal. Dostávám na sebe nový názor, z větší části života, jsem někomu ublížil, docela jsem klel a taky jsem nechodil do kostela. Mno, shrnu to… Zasloužil bych si peklo. Jak si to všechno uvědomím, škvíra se začne rychle zvětšovat.
Vejdu do obrovského bílého sálu, uprostřed sedí nějaký děda.
,,Um… Dobrý den, kde to jsem?“ Zeptám se ho.
,,Ty jsi přišel sám? Zvláštní, ještě měl přijít ještě někdo…“ Podívá se na mě.
,,Pane, kde to jsem?“ Zkusím to znovu.
,,No kde asi? Jsi v soudní předsíni.“ Řekne znuděně.
,,Soudní co?“ Nechápu.
,,Předsíni! Zemřel jsi a teď jdeš na soud!“ Řekne mi nervózně. ,,Jééééžiš to jsou dnes lidi!“ Řekne a ihned si zakryje pusu, jako by nechtěl, aby ho někdo slyšel. (řekl Jééééžiš)
,,Cože? Já zemřel? A kdo, kdo jste vy?“ Podívám se na něj.
,,Jsem Jyraiya, pouštím lidské duše buďto do pekla, nebo do nebe. Někdy pouštím anděly světla na zem, ale k tomu potřebují povolení od zástupce boha.“ Řekne mi.
,,A-a kdo byl ten další?“ Zeptám se zvědavě.
,,No přece ten, kterej tě zabil!“
,,Já byl zabit?“ Nechápu.
,,Jejda! Kdo jsi? To ani nevíš jak jsi zemřel?“
,,Ne.“ Přiznám se.
,,Ty jsi ztracený případ, nebyl jsi někdy na psychiatrii?“ Z novin se začne dívat na mě.
,,Ne!“ Řeknu uraženě.
,,Hm… Zabil tě jeden kluk, ale neúmyslně. Myslím, že se jmenuje… Jo, Itachi… Uchiha Itachi.“ Dívá se mi do očí.
,,A co se s ním stane?“
,,Nevím přesně, to rozhodne soud. Ale má velkou šanci, že půjde do pekla…“ Zamyslí se.
,,Aha a co já?“
,,To ti nesmím říct.“ Řekne rozhodně.
,,Hm… Kdy začne můj soud? A kdo mě obhajuje?“ Zeptám se
,,Až přijde Itachi a obhajuješ se sám.“
,,Aha.“ Dostávám strach, co se mnou bude? Co když nepůjdu do nebe? Jaké to je asi v pekle? Takovéhle otázky mi běží hlavou a já je nedokážu vyhnat. Nechce se mi do pekla. Nedostavěl jsem azylový dům a těsně před smrtí jsem řval na nějakého chlápka. Vypadá to se mnou bledě. Doufám že ten Itachi přijde později.
,,Na co se mě tam zeptají?“ Podívám se na velké zlaté dveře.
,,Další tajná odpověď… Nesmím ti nic říct o soudu, pekle a nebi. No, už jsem porušil to, že jsem ti řekl že Itachi asi půjde do pekla.“ Řekne tajemně.
Čekáme asi dalších 15 minut a otevřou se bílé dveře, ze kterých vyjde černovlasý mladík. Velké zlaté dveře se otevřou a Jyraiya nám řekne, ať vejdeme. Chvíli se rozmýšlím, ale pak tam teda vejdu… Vevnitř je to jiné než v předsíni, všechno je pokryto zlatem, ale žádné sochy tu nevidím. Je to jen zlatá místnost. Někde v zadu je … (nwm jak se to jmenuje… No… To jak tam sedí ten soudce…). Oba předstoupíme před soudce a čekáme, co nám řekne.
,,Naruto, kam si myslíš, že patříš?“ Zeptá se mě.
,,J-Já? No, cestou do předsíně jsem přemýšlel o svém životě a došel jsem k tomu, že bych měl, jít do… Do… Do pekla…“ Sklopím zrak dolů na zlatou podlahu. Soudce si k sobě někoho přivolá. Ten jenom pokývá hlavou a podívá se na mě. Přijde ke mně a odvede mě do předsíně. Ještě se podívám na Itachiho a popřeju mu, ať se mu daří. Sice mě zabil, ale Jyraiya mi přece řekl, že to neudělal schválně. Přeji mu, ať se dostane do nebe a ne do pekla. Sám mám ale strach, teď už si nejsem jistý ničím. Podívám se na toho chlapa a on mi řekne: ,,Jdeš do nebe.“ Uklidní mě. Potom m něco píchne a já… Já zase umřu. (už podruhé :D)
Je to divná kapitola… Pokračování příště…
chlebicek
(ininka, 30. 6. 2009 17:36)